Jdi na obsah Jdi na menu
 


23.10.2004, Haló noviny: Abychom se v tomto kraji cítili doma

23. 10. 2004

23.10.2004, Haló noviny: Abychom se v tomto kraji cítili doma

O lékařích, vojácích z povolání, policistech, ale i právnících se často tvrdí, že jsou cynici. Tuto vlastnost nemají vrozenou, ale formuje ji v nich jejich povolání. Až příliš často se setkávají s lidským utrpením, ale také s krutostí a bezpočtem dalších lidských špatností. Převážně však jde jen o sebeobrannou ulitu, jejíž skořápka pod bližším pohledem praská. Je tomu tak i v případě JUDr. Josefa Vondrušky, právníka, již deset let libereckého městského zastupitele a lídra kandidátky KSČM pro letošní krajské volby. Ani on není slepý ke krásám města a kraje, v němž žije, a ve vzpomínkách má trvale zafixovánu nádheru svého rodného Litoměřicka.

Pasáčkem krav nezůstal

»Jsem vlastně převratové dítě, narodil jsem se v Litoměřicích 12. února 1948. Nevím, jestli mne to nějak poznamenalo, na znamení zvěrokruhu však příliš nevěřím a moje myšlení, chování utvářel spíše můj další život, prostředí, ve kterém jsem pracoval,« začal Josef Vondruška své vyprávění. »Naše rodina, tedy rodiče, dvě mladší sestry a já jsme žili v malé vesničce Habřině u Úštěku, to je asi v polovině cesty mezi Litoměřicemi a Českou Lípou. Rodiče tam pracovali v JZD a vypadalo to, že zemědělství se i mně stane životním osudem . « Výdělky v tomto odvětví na přelomu 50. a 60. let minulého století rozhodně nebyly horentní, a tak již jedenáctiletý Pepa si »užíval« část prázdnin jako pasáček krav, pomáhal při ořezávání a zavádění chmele, při sklizni sena i žních. »Jinak to nešlo, musel jsem brigádami pomoci rodičům, abych měl třeba na oblečení do školy . « Nastoupil do zemědělského učiliště v Lovosicích a po prvním ročníku přestoupil na Střední zemědělskou školu v Mladé Boleslavi. Tu však z rodinných důvodů nedokončil a nastoupil do zaměstnání v Severočeských chemických závodech v Lovosicích. »Zde také za mnou přišli kolegové a říkali, jsi dělník, měl bys vstoupit k nám do komunistické strany. Neodmítl jsem a dodnes nelituji,« říká Josef. Nástupem do fabriky definitivně skončila zemědělská etapa jeho života.

Do uniformy, ale jiné než chtěl

Lovosická chemička byla pro Josefa jen epizodou. V roce 1967 narukoval na vojnu do Stráže pod Ralskem. Na taneční zábavě se zde seznámil se svou budoucí ženou Leonou. Ta tehdy pracovala v Plastimatu Liberec, dokázala však svému milému zprostředkovat zaměstnání v libereckém závodě jablonecké Preciosy, do níž sama později také přešla. Josef po vojně nastoupil jako provozní zámečník. S Preciosou sousedila věznice a její chovanci ve fabrice pracovali, netrvalo proto dlouho a Josef se seznámil s příslušníky tehdejšího Sboru nápravné výchovy (SNV). »Asi po roce se jim podařilo přesvědčit mne, že by bylo vhodné, abych do SNV vstoupil. Dnem 1. ledna 1972 jsem se stal zaměstnancem ministerstva spravedlnosti, i když ne zcela jsem si uvědomoval, do čeho jdu,« hodnotí Josef tehdejší krok, jenž ovlivnil jeho život na dlouhých osmnáct let. Nestal se však »bachařem«, ale od počátku byl výchovným pracovníkem. Ve své kariéře u SNV dosáhl hodnosti majora a funkce velitele oddílu - bylo mu podřízeno několik set odsouzených a několik desítek pracovníků. V té době rostl hlad mladého Josefa po vzdělání. Ještě jako dělník Preciosy začal večerně studovat libereckou Střední průmyslovou školu strojní a elektrotechnickou, jejímž studentem v letech 1891 až 1893 byl i proslulý konstruktér automobilů Ferdinand Porsche. »Popravdě řečeno, v podstatě jsem tuto školu a obor sdělovací a zabezpečovací zařízení ani nepotřeboval, na provozního zámečníka mi stačilo zaučení. Tu průmyslovku jsem ale chápal jako nezbytný mezistupeň na vysokou školu, jen jsem nevěděl, jak se na ni dostat . « Dočkal se, v roce 1984 zahájil řádné studium na Vysoké škole SNB v Praze a úspěšně ho zakončil promocí v roce 1988. Ještě dříve absolvoval Večerní univerzitu marxismu-leninismu. »Abych řekl pravdu, po těžké práci jsem se občas chodil do toho VUMLu trochu prospat, nicméně jsem ho absolvoval výtečně a stal jsem se i lektorem dějin Komunistické strany SSSR a KSČ, historie mne totiž bavila a je mým koníčkem dodnes,« řekl mi Josef s úsměvem, který ho ostatně málokdy opouští. Byla vězeňská služba jeho životním cílem? » Rozhodně ne, toužil jsem být pilotem. Už jako kluk tenkrát na Litoměřicku, kde byly rozsáhlé meruňkové a broskvové sady, jsem obdivoval práškovací letadlo, jak krouží nad těmi sady a provádí jejich ošetření. Jenže tehdejší praxe, zřejmě nezbytná, byla, že nejstarší dítě ze zemědělské rodiny musí jít do zemědělství. Nakonec jsem se do uniformy dostal, ale zcela jiné, než jsem původně chtěl.« Roků u SNV však Josef rozhodně nelituje, i když přiznává, že nástup ke Sboru byl tehdy účelovým. Služba přinášela určité výhody a zejména byt, který po svatbě s Leonou 15. května 1971 nutně potřebovali. V paneláku v liberecké čtvrti Pilínkov, z něhož má výhled na masiv Ještědu a okny na druhé straně, vidí na obě svá bývalá pracoviště, tedy Preciosu a dnes zrušenou věznici, bydlí Josef dodnes. » Pro manželku to je výhodné, má to jen sto metrů do práce,« říká se smíchem.

Vizitka

Přišel listopad 1989, havlovské omilostnění tisíců odsouzenců a rušení věznic. Likvidace se nevyhnula ani té liberecké a Josefovi se nedostalo mnoho příležitostí k nástupu u jiného útvaru SNV. Ani sám již své další perspektivy ve vězeňství nespatřoval a byl proto ze služeb Sboru v roce 1990 uvolněn. »V těch bouřlivých dobách občanských komisí a stávkových výborů však byl problém sehnat jakoukoliv práci, zvlášť když jsem se netajil, že jsem stále členem KSČ. Vyřešil jsem to jednoduše, vrátil jsem se do Preciosy jako provozní zámečník. Pro některé to bylo zadostiučinění. Přišel mne třeba zpovídat redaktor závodního časopisu Preciosy, samozřejmě jiného smýšlení než já, a ironicky se mne ptal, jak se mi ta práce líbí. A byl strašně překvapen mou odpovědí, že manuální práce mi vůbec nevadí, že jsem u ní po tom hektickém zlomu nalezl klid a vyčistil si hlavu,« zavzpomínal Josef a nevynechal ani své pobavení nad užaslými pohledy lidí, kterým při různých příležitostech věnoval vizitku , na níž stálo: JUDr. Josef Vondruška, provozní zámečník. V období 1990-1992 vystřídal čtyři místa, a také byl dvakrát krátce nezaměstnaný. Uvolnění ze SNV mu však umožnilo aktivnější práci pro OV KSČM, kde mj. vedl právní poradnu, brzy se stal i členem VV ÚV KSČM a v červnu 1992 byl zvolen poslancem Federálního shromáždění ČSFR. Po rozbití společného státu pomáhal jako podnikový právník zachovat Jednotu v libereckém okrese. Koncem roku 1996 nastoupil jako podnikový právník do akciové společnosti Tarmac. »Začala se však hlásit léta a s nimi i zdravotní potíže s krční páteří. Lékařská doporučení na změnu pracovního a životního stylu jsem proto respektoval a od loňska působím `na volné noze´, poskytuji převážně pro akciové společnosti vlastněné městem Liberec odborné poradenství a servis, a musím říci , že mi to plně vyhovuje . « Díra po »atomovce« Procházku Libercem jsme zahájili na Šaldově náměstí v centru, pár desítek metrů od historické radnice. Josef mne přivedl k dlou
hému, šerednému plotu z vlnitého plechu a poodtáhl jeho odtržený okraj. »Jen se podívej, už několik let je tady rybník z dešťové vody, vypadá to jako díra po atomovce.« Vysvětlil, že to má na svědomí město, které tam nechalo v roce 1996 zbourat starší zástavbu s tím, že místo ní vybuduje multifunkční centrum z betonu, oceli a skla. Investor však zkrachoval a město nemá na tento projekt peníze. »Svým způsobem to je dobře,« míní Josef, »ještě před demolicí byl v této části náměstí park s lavičkami, vodotryskem, tedy to, co dnes centru města citelně chybí. Takže bych velmi přivítal, aby se nenaplnil záměr městské rady na jakousi komerční ziskovou megastavbu, vždyť peníze nejsou všechno. Občané města, maminky s dětmi, důchodci, i návštěvníci Liberce by určitě mnohem více ocenili, kdyby zde místo nějakého, byť moderního objektu, nalezli oázu klidu, zeleň, lavičky, vodotrysky, a ty upachtěné nakupující lidičky bych nechal běhat po Kauflandu a Hypernově,« uzavřel Josef s tím, že o tuto svou představu chce v městském zastupitelstvu dál usilovat.

Relaxační ulice

Z Šaldova náměstí jsme se vydali do kopce jednou z páteřních komunikací, Masarykovou ulicí. Zastavili jsme se u budovy průmyslovky, na které Josef večerně studoval. Vystavěna je v secesním slohu, tak jako většina vil a domů v této ulici, s rododendrony v předzahrádkách a lipovou alejí. »Jezdí tudy sice tramvaj, ale jen sporadicky a v podstatě to je velmi klidná část města. Sem chodím relaxovat , když se chci uklidnit a přijít na jiné myšlenky po pracovních jednáních v centru,« vysvětluje Josef, »a zvláště na jaře, když kvetou rododendrony, později pak lípy, je pro mne tahle ulice úchvatná.« Na jejím konci se nacházejí i Lidové sady s jezerem, stylovou restaurací Rybářská bašta a zoologická i botanická zahrada. »Botanická i zoo jsou pro mne už spíš vzpomínkou, chodili jsme tam se ženou hlavně za mlada pravidelně z prvomájových oslav. To byla ještě naše dcerka Lada malá, a tak jsme kontrolovali, jak ta zvířátka zase povyrostla. Dnes je ale dceři šestadvacet a má jiné zájmy, vypadá to, že nám připravuje svatební událost,« usmívá se Josef, ale procházkám »Masaryčkou« prý zůstává věrný. »Nevadí, že to je do kopce, zpátky pak to je z kopce. Netvrdím, že tady shodím nadváhu, ale aspoň ji udržuji v přijatelných mezích. « Širokoúhlým objektivem Z klukovských koníčků Josef dávno vyrostl a zůstala mu již uvedená historie a hlavně fotografování. S návštěvou případné výstavy prý počítat nemám, jeho doménou je totiž rodinný dokument. Nemá-li Josef konkrétní oblíbená místa, neznamená to ještě, že je slepý ke krásám okolí, které však vnímá jakoby širokoúhlým objektivem - v krajinném celku. Oceňuje, že Liberec, zejména v centru, se v posledních letech osvobozuje z někdejší průmyslové šedi a ponurosti. »Nikdy nezapomenu na rodné Litoměřicko, na jeho rovinu , z níž se zvedají kopce Českého středohoří, na pestrá pole, lesy, nádherně rozkvetlé sady.« Když pak přišel na Liberecko, připadalo mu jednotvárnější, i když má více a vyšších kopců. Za více než třicet let života v tomto kraji však i jemu přišel na chuť. »Například Českolipsko dodává jinak hornatému kraji jinou polohu, má více vod, je rovinatější , ale pestrobarevnější a pro lidské vnímání mnohem výtvarněji zobrazené. Nebo když projíždím Českým rájem, tu a tam trčí z kopečka osamělá borovice nebo skála, to se mi líbí,« vyznává se »širokoúhle« Josef, »koneckonců, k Libereckému kraji mám i jiný blízký vztah, vždyť zde žije většina příbuzných z mé i manželčiny strany. A v samotném Liberci jsem již také něco prožil a snad za sebou něco zanechal. Jsem rád, když se nám na městském zastupitelstvu podaří schválit projekt přínosný pro občany, i když leckdy pro nedostatek peněz kontroverzní. Ale já si říkám, je to i kousek mé práce, kterou dělám pro svůj domov.«

Kraj není jen krajina...

...ale také lidé, kteří v ní žijí a pracují. Anebo také nepracují, třebaže by chtěli. Podle statistik se Liberecký kraj nevymyká z celostátního průměru nezaměstnanosti, média ale mlčí o tom, že např. ve Frýdlantském výběžku a zejména v regionu Nového Města pod Smrkem je bez práce kolem dvaceti procent obyvatel. »Takže si to s těmi nejhoršími oblastmi jako je Most či Karviná vůbec nezadá, a to je problém, na který bych chtěl , aby se kraj zaměřil a v rámci své působnosti pomohl řešit v těch úsecích, které obhospodařuje,« říká Josef, »nad tím bychom se měli zamyslet všichni shodně bez ohledu na politické přesvědčení a nalézt nástroje a rozvojové procesy, které by zvláště do nejpostiženějších oblastí práci přinesly.« Do užší souvislosti s nezaměstnaností staví Josef dopravní obslužnost, která je ve Frýdlantském výběžku a v řadě oblastí Semilska nejhorší v kraji. Mnoho problémů pro nedostatek peněz je i v údržbě a rozvoji sítě dopravních komunikací. »Abychom mohli dopravit lidi do práce, abychom mohli trochu intenzivně vyrábět nejen pro samospotřebu a výrobky prodat, pak je nutné řešit i tyto nedostatky v dopravě. Proto se mi jeví, že tyto dva problémy nezaměstnanosti a dopravy jsou úzce spojeny a chci usilovat o to, aby se staly pro kraj jedněmi z hlavních priorit,« říká Josef Vondruška, podle něhož »důsledné řešení těchto priorit nepochybně přispěje k tomu, abychom se my, všichni občané Libereckého kraje, cítili v tomto kraji doma« .